02/09/2026
Já jsem trochu v šoku.
Dneska tady byla taková partička čtyř žen odněkud ze severních Čech a prej, že chtějí Polibek a já samozřejmě myslel, že chtějí ty moje sýry jakože Polibek smrti, ale ta jedna, že ona si přijela pro opravdový polibek a ne smrti, ale prý:
"K smrti vášnivý."
Tož trochu ve mně hrklo....jako čtenářkám se musí samozřejmě vyhovět. Já se řídím učením velkého Karla Gotta, který se vždy snažil i přes sebevětší únavu po představení svým fanynkám vždy splnit všechna přání.
Tak jsem si paní tak nenápadně prohlížel, byla asi ve věku mojí, maminky...no a já od rána snědl nějaký ten česnek a ochutnával jsem Romadůr a k snídani jsem měl trochu cibule...
No říkal jsem si, při nejhorším to tetinu aspoň trochu vytrestá, za tu troufalost, vždyť takový chlapský dech může i zabít.
A ona na mě furt tak dychtivě hleděla a mě napadlla spásná myšlenka a tak jsem přiskočil k chlaďáku, kde jsem měl nakrájenou Plísňovou klobásku od mistra Hakalíka takzvaně "Na košt."
Napřáhl jsem k paní talířek a pohotově prohlásil.
"Pani, já bych tu lehkou erotiku radši vynechal, to už nechme radši děckám, ochutnejte si radši klobásku!"
No a ona na mě hodila takové smutné oči, ale vzala si kolečko a ochutnala. A pak si vzala další kolečko a další a prostě mně tam bez uzardění sežrala půl kila klobásy od Hakalíka, co jsem měl nachystané na celotýdenní ochutnávku.
A jak se ládovala, ten smutek mizel z těch očí a já si oddechl, že si nemusím s nikým dneska vyměňovat sliny.
No ale jak snědla tu klobásu a získala ztracenou rovnováhu, zakřičela na jednu kamarádku, co ji z naší kefírové lednice trčela jen zadnice a hůlky pro Nordic walking:
"Jarčóó, pojď mě s tím lumpem aspoň vyfotit."
To jsem byl já, prosím pěkně, ten lump!
No tak ale Karel se samozřejmě taky vždycky fotil, tak já jsem musel taky, načež paní se ke mně přivinula a jak to byla poctivá robka kdesi od Liberce, měli jsme společný obvod pasů asi šestnáct kilometrů a nikdo by nás ani za celé odpoledne neobešel a ona se mně zaklesla do podpažní jamky a vinula se ke mně jak liána a Jarča štelovala dlouho foťák a pak to konečně cvakla.
No a Helča, tak se totiž moje fanynka jmenoval, mě naprosto zkušeně a bez uzardění štípla do zadku, ještě teď mám na pravé půlce modřinu jak trnku z Valašskej Polanky, až jsem trochu nadskočil, zahleděla se na mě z mé podpažní jamky nyvýma krátkozrakýma "Zorama" a zašeptala:
"Stejně jsi slaďouš Davčo!" a odkráčela z Gruntu směrem Liberec.
Ta já nevím teda? Davčo, mi naposledy řekla jedna pionýrka na táboře ve Štramberku, když mi bylo čtrnáct a snažil jsem se ji potmě za chatkou rozepnout podprsenku. Doslovně to tehdy bylo:
" Pohni se Davčo, za chvilku bude Diskoška."
No a "Slaďoušem " mě teda ještě nenazvala nikdy žádná žena za celý můj padesát šesti letý život.
No ale všechno je jednou poprvé a já to svoje další krásné životní poprvé zažil dnes přibližně v čtrnáct třicet s Helčou z Liberce v Gruntu Olomouc. :-D
